Jak si najít čas na to, co nás láká

Proč netvoříme? Neděláme to, co nás láká? Neučíme se novým věcem, které máme nutkání vyzkoušet? I když tak nějak cítíme, že nám to bude dělat radost?
Ba, ne, že cítíme, ale víme to. Páč v dřív jsme to dělali.
Tvořili jsme. Zkoušeli jsme nové věci.

• Se zápalem jsme pekli bábovku. Dnes už se nutíme.
• Hráli jsme na klavír a totálně u toho vypli mysl. Dnes nemáme čas na hudbu.
• Milovali jsme, dát si masku na obličej a nic nedělat. Dnes jen otíráme pach z kelímku s jílem.
• Nevadily nám prsty od lepidla a tvořili jsme koláže. Dnes vidíme jen binec, který musíme pak uklízet.

Já to neměla (a často nemám) jinak. Některé věci odsouvám opravdu na až pak. Na „lepší čas“. (Vím, že je spoustu pouček o tom, že to je špatně)
Jenže se nemůžu donutit. Vědomí těch benefitů není natolik silné, abych zanechala hadr a šla si zkoušet nastavování clony, ISA, či rychlost závěrky na fotoaparátu.

A proč?

Trochu jsem v sobě pátrala a byla k sobě upřímná. (Občas dost těžké, ale úlevné)
Vyšla mi z toho jedna věc! Tedy víc věcí.

• Uklízení mi jde.
• Fotit ne.
• Sakra těžké to bude se to naučit.
• Bude to chtít můj čas a píli.
• A nesnáším, když mi něco nejde hned.
• Jsem netrpělivá.
• Jsem pak na*raná.
• Nechci se to učit. Nebudu.

Budu dělat raději to, co znám a jde mi.
(Nebudem teď polemizovat, že máte uklizeno lépe, to není předmětem tohoto článku)
Co tím chci říct.
Uklízení znám od dětství. Vím, jak se to má dělat. Mám už své zefektňovací fígle, a tak v uklízení jedu.
Co mi jde, to prostě dělám. Raději budu pořád šůrovat a vymlouvat se na čas, než se učit nastavovat foťák, aby byla fotka aspoň jakštakš. (Poznáváte to v něčem?)

Nebo když hrajete na nástroj a nechcete se posunout na tu těžkou pasáž, kterou se musíte naučit. Hrajete furt dookola to, co umíte, páč je náročné a zdlouhavé, učit se novým věcem. Taky je to možná tím, že už jsme dnes zvyklí krapet na to, dostat výsledky hned s minimem úsilí.

Přirozeně nás rozum chrání před vstupem do nových (ledových) vod.

A tak je to i s tím tvořením. Nechce se nám. Pač už to možná neumíme. Budem se muset učit novému. Možná nám to nepůjde. Možná z toho budem frustrovnaní a to nechcem. Bude to od nás vyžadovat píli a čas. Tak to raděj dělat nebudem.

Rozum nás v tom podporuje a podsouvá nám argumenty typu

• Musím uklidit
• Musím navařit
• Musím vyprat
• Musím vyžehlit
• Bude z toho jenom bordel
• Musím … 

A takhle jedem každičký den.
Mne to děsí, když si uvědomím, jak jedu pořád v tom, co umím a mám strach pouštět se do „větších„ akcí, páč to bude vyžadovat další můj čas. A ten nemám, že.

Co mi pomáhá

Představím si, že se dívám na časovou osu svých dní a tam jsou činnosti, které dělám. Každý den je hodně podobný. Já vím, občas fakt není čas, ale kvůli nám samotným je důležité rozlišit, kam si vkládáme překážky sami. Pro mě je dobré uvědomit si, že záleží jen na mě, jaká budu. Jaký si ten den udělám. Dělat věci i navzdory tomu, že podmínky nejsou vždy ideální.

(Tohle mi jednou řekl můj muž, když jsem se mu svěřila s mými myšlenkovými pochody. Hmm, tyhle moudra nesnáším, pomyslela jsem si, ale často na tu jeho větu myslím, páč je na ni kusanec pravdy.)

Bolí to.  Protože z filmů a fotek vidíme ten uklizený stůl, na kterém se tvoří. Voňavá svíčka, přítmí, prší, křičící děti tu nejsou, práce tu není, …

Střípek z mého života

Chtěla jsem hrát na ukulele, ale „nebyl čas“. Trvalo to skoro rok. Tenhle program v hlavě.
A nedávno jsem začala pozorovat zas ty své výmluvné myšlenky a došlo mi to. Já nebudu mít čas nikdy. Vždycky se mi do toho dnu naskládá tolik věcí, že není možné, abych se já naučila na ukulele.
Pozorovala jsem mého muže, jak se učí drnkat a jak se každým dnem posouvá a jakou u toho má radost. Chtěla jsem to taky zas zažít, jako kdysi, když jsem hrála na keyboard.

Má touha zahrát si, byla najednou silnější, než nutkání pobíhat s hadrem.
Zadala jsem si 10 minut každý den, páč jsem si přečetla nějaké zásady o hraní a tam (krom hrajte s radostí 😀) bylo taky, hraní 10 minut denně je víc, než 3 hoďky jednou za dva týdny. A tak jsem šla do toho, a co se stalo?

Tak mě to pohltilo, že hraju hodinu. A co se stalo dál? Ty povinnosti, které jsou, jsem stihla i tak a s takovou větší lehkostí, neb jak to říci. A dokonce jsme se podělili o některé činnosti s mužem. Nesnáším škrábání brambor a mu to nevadí, páč si k tomu dá seriál a relaxuje. (O časové ose škrábání brambor u seriálu nebudu psát, páč jsem vděčná, že to nemusím dělat já: )

A tak jsem se znova přesvědčila o tom, že ten stav „málo času“ si vytvářím jen ve své hlavě.
Jak říká moje babička „robota něučeče“ (práce neuteče 🙂

Když máte děti (spící děti), tvořte, když spí

A co ten úklid? Vaření? Všecky ty práce, co musíte zastat?
Osobně jsem si vyzkoušela více variant a zjistila jsem jedno.

Domácí práce mi vyhovují dělat, když je syn vzhůru a to z více důvodů

• Od úklidu se mi odbíhá snáz, když mě syn zrovna potřebuje, než od tvoření. Znáte to. Jste zabraní do činnosti, kdy nevnímáte čas a pak jste z toho vytrženi. Je těžké se zas rychle zkoncentrovat.
• Úklid můžete dělat společně. Ano, zábavku máte na celé do/odpoledne, ale stejně byste s ním dělala nějakou aktivitu. A nevím, aktivity na rozvíjení jsou super, ale neztrácí to trochu smysl, když vy s ním děláte aktivity pro něj a vy ve svém volném čase šůrujete?
  Dítko bude supr motoricky zdatné, ale vy zdrblá, páč návyk úklidu nebyl čas při všech těch aktivitách utvářet.
• Dítě uvidí, že wécko není samočistící. Že prádlo se nenaloží do pračky samo.
• Je to společný čas a dítěti je jedno, jestli čtete knihu, tančíte u uklízení, nebo si zpíváte u vaření obědu. Jste spolu.

Samozřejmě! Slyším ty námitky! Některé děti přes den nespí! A tak je nutné dělat ty věci, co vás sytí, když je vzhůru. Nebo zapátrat v mysli, zda nejsou jiné možnosti. Já neumím poradit úpě všem. (Ts, a ani nechci radit: )

Jen vím, jak to mám já a poslouchám podobné příběhy. A tak třeba zrovna vy, to máte podobně.

A pokud chodíte do práce. Makáte v práci a pak ještě doma děláte papíry?
Neplníte sen svého zaměstnavatele?
Podívejte se na svou časovou osu vašich dní. Není vám z toho smutno? Nevíte jak z toho ven, páč tu práci umíte dobře a tak ji děláte i doma, i když vás nebaví. Umíte ji líp než šít na stroji. Páč to byste se musela teprv naučit a na to není čas.

Jak se budem cítit, až nás zkrášlí vrásky a budem pozorovat své dospělé děti, jak se dřou a nemají čas na to, co opravdu sytí jejich duši. (Pač to od někoho odkoukali, možná.)

Těch „překážek“ , jako nedostatek času, vnímám více.

Štve mě, že nemám svůj stůl a musím věci na tvoření furt uklízet! Chtěla bych mít papíry na tvorbu přání stále rozložené, abych jen sedla a tvořila, ale ten nemám. A tak i přes námitky mého rozumu (že to je vopruz to pořád vytahovat a schovávat, že na hoďku se to ani neoplatí, …) vytahuju své krabice s papíry a dalším materiálem a tvořím.

Jo a pak je musím uklidit. Grrr! Ale stálo to za to. Aspoň na tu hoďku, dvě odpočinku u činnosti, co mě totálně naplňuje.

Najděte si čas na to, co vás sytí.

• Představte si svou časovou osu.
• Představte si, co tím vším učíte své děti.
• Představte si sebe na smrtelné posteli (vím, že to zní hrozně, ale tohle mi taky pomáhá, když už nevím, jak na ten svůj vychytralý mozek), nelitujete něčeho?
• Představte si ten pocit, když se do toho dáte a vidíte, jak se každým pokusem zlepšujete a vidíte výsledky.
• Představte si, jak máte díky tomu dobrou náladu a s lehkostí, bez rozčílení chystáte ráno třetí chlebík svému dítku, ikdyž vy jste ještě nejedla 😀
• Představte si, jak s chutí děláte papíry v práci, páč víte, že odpo se zas dobijete u rytí do lina
• Představte si to štěstí, že vy můžete. Že si můžete koupit šicí stroj a šít „jen“ proto, že vás to naplňuje
• Představte si, že někteří tohle štěstí nemají a jejich život je opravdu jen o přežití

Dáte to! Posílám totální dávku síly a nadšení pro věc. Ať už vaší vášní je cokoliv.

S láskou Denisa.