Můj příběh

Jsem mámou, manželkou, pejskařkou, kámoškou, dcerou, sestrou, vnučkou, ..

..a tak čas od času cítím potřebu, dobít si své baterie..

Mou vášní je tvoření všeho druhu. Od pečení kváskového chleba, přes výrobu mýdla a nejvíc si ulítávám, když mohu veršovat. A ještě více asi miluju když věcmi, které vyrobím, mohu obdarovávat lidi.

Baví mě pozorovat reakci a jiskru v očích oslavence. Jsem potěšena, když mi volají novomanželé a děkují za originální blahopřání k jejich společné cestě životem. Nebojím se, že nevěsta s ženichem dostanou stejné přání ještě od někoho jiného. Už se nemusím přehrabávat v té spoustě blahopřání v regálech papírnictví.

A troufám si říct, že i zapřisáhlý minimalista, udělí takovýmto přáníčkům čestné místo..;)

Když tvořím, cítím, jak mi proud energie prochází tělem

Cítím se jako malé dítě, které si cosi staví z kostek a nevnímá čas. Je to pro mne také způsob zklidnění toho chaosu v mé hlavě.

Ale vzpomínám na dobu, kdy byla má originalita na bodu mrazu!

Když jsem byla mladší, líbila se mi všechna možná keramická zvířata. Psi, kočky, sloni, ..:D Taky si pamatuji na keramického kominíka, kterého jsem darovala babičce. Do dnes ho má babi vystaveného a musí z něj, chudák, otírat prach.

Pak už mě to kupování dárků začalo spíš otravovat. Připadalo mi, že každý má narozky tak několikrát do roka. Později, jako student jsem samozřejmě potřebovala peníze na důležitější věci a tak jsem čím dál víc hleděla i na finanční stránku.

Vzpomínám také na chvíli, kdy jsem sháněla přání k narozeninám pro mou babičku. Stála jsem u regálu v papírnictví a hledala něco originálního.

Lidí tam stálo víc, ruce jsme natahovali jeden přes druhého a očima projížděli texty uvnitř přání. Nic se mi nelíbilo a pamatuji si, že to byla zima, protože jsem cítila jak mi rudnou tváře a v té zimní bundě jsem se začínala pěkně potit.

Když už text ušel, obálka byla hrozná. Buď to bylo nevhodné, až trapné, nebo naopak moc suché a nevyvolalo to ve mně žádné emoce. Nakonec jsem něco vzala, protože mi bylo hloupé odejít po čtyřiceti minutách s prázdnou.

Později jsem chodila k těm regálům se záminkou, abych se inspirovala. Po čase jsem si začala více věřit v tom, co jsem dělala a přestala tam chodit úplně. Duchem jsem se vracela zpět do dětství, kdy jsem kreslila, lepila a naplno se tak odevzdala své kreativitě.

Vrátila jsem se k tvoření a zažívala tak znovu stav flow 

Kreativita v mém srdci se hlásila o slovo a během tohoto období jsem dostávala další AHA momenty. Koupila jsem si zrcadlovku a už jsem seděla v kruhu, mezi různě starými spolužáky, na kurzu focení. Tam měl každý říct důvod naší touhy fotit.

Na řadu se dostal pán, který sdílel svůj příběh. Čekala ho dovolená v Americe a chtěl tam zachytit ty nejúžasnější fotky. Focení ho prý lákalo celý život, jenže při zaměstnání, práci kolem baráku a rodině, už na své koníčky neměl čas.

A konečně je v důchodu a začíná si plnit své sny.

AU!

Dostala jsem strach z toho, že se nikdy důchodu nedožiju a své sny nikdy neuskutečním. Nebo že už budu tak stará, že uskutečňovat něco, na co jsem nikdy neměla čas, už nezvládnu fyzicky.

Dostala jsem strach z toho, že celý život zasvětím práci, která mě moc nebaví a nedostanu se tak k věcem, které mě naplňují.

Dalším zajímavým podnětem byla návštěva na kreativním veletrhu

Na těchto srazech, neskutečně tvořivých lidí, jsem si všimla maminek. Ty maminky seděly u malých stolečků se svými dětmi, které si osahávaly různé techniky tvoření. Ty maminky vzpomínaly na to, jak měly ztvrdlá lůžka prstů od lepidla a cítily v sobě zapálení a radost. Dnes už na tohle nemají čas, ale cítí, že by se chtěly občas stát těmi malými holčičkami. Jenže už neví jak..

Přišly obavy z toho, že se sice budu věnovat rodině, kterou miluji, ale vnitřně mi bude něco scházet. Uvědomila jsem si, že svým dětem chci ukazovat, že je v pořádku plnit si své sny a dělat věci, co naplňují mé srdce radostí. UŽ DNES!

Tvoření všeho druhu mě bavilo a tak jsem začala hledat, kde bych mohla své kutilské dovednosti využít. Když jsme se s mým přítelem, dnes už manželem, sestěhovali, začali jsme si vyrábět mýdla, gel na praní, péct kváskové chleby. Prozkoumávala jsem různé kreativní techniky, a dala tak jiný nádech věcem, co zdobí náš byt.

Když mne můj muž požádal, jednoho krásného dne, o ruku, nemohla jsem ani usnout z představy, co všechno budu vyrábět. Bylo to občas náročné, protože jsem si toho na sebe vymyslela hodně. Ale nemohla jsem se zastavit. Při každé volné chvíli jsem tvořila. Pamatuji si, že jsem vytvářela voničky svatebčanům i ve vlaku na cestě do práce. Nemohla jsem přestat!:)

Proto vás zvu probudit to hravé dítě v sobě a dodat si tak dávku energie. UŽ DNES! NÉ AŽ ZÍTRA, ZA ROK, V DŮCHODĚ.. 

Ráda Vám ukážu, jak touto formou obdarovat nejen sebe, ale i své blízké. Jak se už netrápit tím, že nejste v ničem originální. Jak se zbavit stresu z faktu, že jdete na oslavu a nevíte co zas kupovat.

Denisa..:)