na dně..?

To jsem tak jednou měla nečekaně hodinu pro sebe. Jen já, místnost se žlutým ušákem, tikající hodiny a moje myšlenky. Pro mě, v tu chvíli, tak nějak vražedná kombinace docela !:D

Ze začátku jsem jen tak seděla a v hlavě si promítala, co mě všechno štve, co bych chtěla a nemám

Jak jsem nešťastná a proč jsem nešťastná, když mám zdravé dítě, suprtrupr muže, já jsem zdravá, máme kde bydlet, můžeme si říkat, co chceme, jít kam se nám zachce, nepociťujeme hlad, který bychom do hodiny nezahnali, nemusíme usínat u zvuku padající bomb, bát se o svůj život, jako se nejspíš bojí lidé v některých zemích.

Takže další důvod mít náladu pod psa, protože nemám právo mít náladu, jakou mám, když se v podstatě nic tak hrozného neděje. Vlastně ani nevím, proč se cítím, jak se cítím..grrrrrr..

Začala jsem se pořádně rochnit v bahně sebelítost

Začala jsem cítit frustraci a naštvání z lidí, kteří nedělají, co by, samozřejmě dle mého úsudku, dělat měli.
V hlavě jsem si představovala hádku s osobou, která mi ublížila (nebo jsem se při nejmenším ublíženě cítila) a já ji toho tolik chtěla vykřičet do tváře!

I když jsem tam někde, vzadu v hlavě, cítila, že neuvažuju správně a že takovým chováním nikomu nepomůžu a svůj stav určitě nezlepším, ba naopak.

V takových situacích si člověk vůbec neuvědomuje, že sice tráví minuty, hodiny, dny,.. přemýšlením nad druhými lidmi, ale oni absolutně nic netuší a žijí své životy v poklidu, zatímco nám se vkrádají scénáře minulosti i do našich snů.

Jsme nevyspaní, nálada na nic a takhle nám plynou dny, měsíce, roky, celý náš život.

Všimla jsem si u starších lidí, že už ani mnohdy neví, proč  vlastně kdysi na někoho zanevřeli, ale ten pocit tam je a už jen z principu v tom nasrání musí vytrvat. „Přece mu nebudu odpouštět!“ Tenhle vzorec nechci kopírovat..

No fajn, na chvíli uklidnění. Asi tak dvě sekundy a znova ten kolotoč s křečkem v mé palici.

Frustrace, zlost, tlak v hlavě, promítáni si nekonstruktivních příběhů..

Proč dáváme lidem prostor v naší hlavě, když nám za něj neplatí nájem..?

Napadlo, že bych ten čas mohla využít na něco, na co doma nemám prostor nebo chuť.
Na něco, co by mi bylo nějak k užitku, nebo alespoň něco, co zastaví toho křečka.

Zavřít oči a jen tak být se sebou a v klidu

Hm, opět se mi nechce, meditace mi vůbec nejdou, moje mysl bývá hodně roztěkaná a mé tělo neustále v pohybu. Vždy si blbě sednu nebo mě začne něco škrábat na zádech, na ruce, na noze, vzdávám to..

Znova se přemlouvám, přece to tak nejde dál. Musím udělat něco, co zlepší můj stav.

kvůli tomu človíčku doma, který v těchto dnech nemůže ani objevovat naplno svět, protože jeho máma má ve své hlavě chaos a v duši tmu. Momentálně spolu už ani nepečou chleba, protože rozsypaná mouka spustí lavinu negativních emocí, která nejde zastavit.

Kvůli mé spřízněné duši, která má se mnou sic velkou trpělivost, ale strachy, že mu mé chování přeroste jednou přes hlavu, mi moc na náladě nepřidávají.

Taky kvůli tomu čtyřnohému příteli, který si ani nemůže déle prozkoumávat pachy v trávě a analyzovat, jestli tudy nešla nějaká fenečka.  Pořádně přečůrat tu stopu na stromě po dominantnějším psovi? NE! Prostě žádné dlouhé zastávky! Jde se a hotovo!

Nějak venku odbýt tu dvouhodinovou procházku a domů. Do svého úkrytu před světem.

Světlo pro svou duši a klid, nejen pro svůj mozek, potřebuji jako sůl!
Zavřu oči, zkouším se přenést na klidné místo, jak jsem to nedávno někde slyšela.

Kopec u mé babičky. Jako dítě jsem tam pomáhala sklízet seno.

No, uvažuju. Moc jsem nepomohla, protože senná rýma mě zahnala do chalupy. Oči opuchlé a bolavé..

Klid! Zpět!

Zkrátka kopec. Vůně sena. Plot. Ovce. Les. Zpěv ptáků.
Cítím se sama, strach, beznaděj, naštvání. Potřebuji obejmout, po ruce jsou “jen” stromy.
K jednomu přicházím a natahuji ruce!

Úleva! Nemusím nic. Jen tam jsem.

Naživo si to nedovolím, protože můj rozum je dost rozumný a nutí mě při takovýhle pokusech myslet hlavně na to, co by tomu řekli lidi.

Ale tady nikdo není, takže pohoda. Jen můj tlukot srdce, který se zklidňuje s každou sekundou.

Takhle to asi je?
Takhle chutná spojení se stromy?
Ten pocit si chci pamatovat! Otevřu oči a začnu kreslit.

Zase se ozývá můj známý společník. Tužka nic moc, navíc, k čemu mi bude obrázek? Je tohle v souladu s minimalismem?
Tentokrát neposlouchám, protože tenhle pocit je mi dobře známý.
Každý tah mě uvádí do hlubšího a hlubšího klidu a euforie zároveň.

Kreslím!

Ani si nevšimnu, že mé oči už hodně přivírám a zaostřují při malém světýlku svíčky. Není to dokonalé, už nemám moc času, budu muset jít.
Dokončím to doma. Kdy, doma?
Vím dobře, že až zhasnu tuhle svíčku, světlo už tenhle papír uvidí jen skrz škvíru v šuplíku.
Musím to dodělat teď! Ať už výsledek bude jakýkoliv.

Často toužím po dokonalosti, a když hned na začátku tuším, že to nebude úplně, jak bych si představovala, raději se do takových akcí ani nepouštím. 

Ale zrovna dnes, jsem se přesvědčila o tom, že mi i obyčejné kreslení pomohlo zapomenout na vše, co mě štve a vyčistit si hlavu, utříbit si myšlenky a s klidnou hlavou jsem se dokázala na ty své „sebezničující“ situace podívat i z jiného úhlu pohledu a došlo mi, že to né situace samotná mě ničí, ale moje reakce v hlavě.

Moje super domněnky. Moje úžasně bláznivá očekávání

Jsem to já, kdo si tohle všechno způsobuje, ne druzí. Znova jsem si dokázala, že bych měla víc dělat tyhle uzdravující techniky, ať už naprosto dokonale, či méně.

Čas jsem si ještě našla a obrázek dokreslila, sic dokonalé to není, ale to NEBUDU nikdy!

Ukázat světu i mou nedokonalost? To nikdy!

Ty moje hlavo! Ty můj rozume, našeptávači! (ANO! VÍM, ŽE MLUVÍM SAMA SE SEBOU..:D)
Dneska jsem si na tebe posvítila.

Překonávat zónu plnou komfortu. To je teda výzva!

Vylézat ze své ulity, alespoň na pár chvil a možná mám naději, že JEDNOU..JEDNOU už se tam budu vracet jen proto, abych si připomínala, o co jsem přicházela, když jsem se schovávala za tu svou ulitku dokonalou!:)

Tyhle stavy jsou na nic.

Nesnáším to! Kdo asi jo, že?

Kreslení, tvoření, tanec, zpěv, .. Zkusme navštěvovat tenhle svět kreativity častěji. Skrývá se za tím víc, než jen obyčejný obrázek, který si schováte do šuplíku.

Jo a odpouštějte! Protože jak říká Jarda Dušek, je to jen přetlak v našem těle, který je potřeba trochu upustit! Neděláme tím službičku druhým, ale  sobě! Vyzkoušejte jednou a uvidíte, jak úlevné to je!:)

Jupíííjou! Hezký den a pokud tohle čtete večer, tak krásný sen!

Denisa!

Mou vášní je dobíjet si baterky života ve světě tvoření a díky svým zkušenostem pomáhám lidem rozjasnit i jejich den.. Můj příběh si přečtěte zde
Komentáře
  1. Lenča napsal:

    Když jsem si tento článek četla, zdálo se mi, že mé oči si tam představují vhodná slova, která jsem chtěla slyšet. Jako bych to psala já sama. Teda až na to, že nemám dítě a manžela 😀 Je neskutečné jak jsme si, my lidé, podobní 🙂
    Moc krásné články, jen tak dál !

    • Denisa Michaliková napsal:

      Ahoj Leni! Tyjo, moc děkuji, občas si nejsem jista, zda opravdu nejsem jediná v mém okolí s takovými stavy mysli..:D V mém okolí možná, ale je fajn slyšet (číst), že na světě je nás víc..:D Moc díky!:)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.