Kdy dostávám stopku! A proč mi to připomíná mé bujaré mládí?

Taky to tak máte, že občas na plný plyn jedete a nevíte kdy zastavit?

To já byla necelý týden bez manžela. Jen s našim psem a synem. Pár týdnů před odletem do Irska, takže jsem musela stihnout věci, které jsem si naplánovala. V tom horku, které v Ostravě panovalo několik týdnů. Takže sprcha několikrát denně, procházky během dne se psem se protáhly, pač co chvíli lehal, i přesto, že jsme chodili spíš po lese.

Do toho jsem se rozhodla přemalovat s našim synem pár stěn bytu. Měla to být legrace, ale spíš jsem utírala po zemi cákance!:D

Chodit jsem šla většinou kolem půlnoci a ráno opět rychle vyrazit ven, aby ten čtyřnožec netrpěl.

Rychle se nasnídat, zabalit svačinku, vody, ustlat, převlíknout se, zuby vypucovat, poklidit, co prcek stihl za tu doby vyklidit, ještě motorka pod paži a hurá na procházku. Takový pohodový týden!

Docela jsem se odbývala co se jídla týče, hlavně aby měl oběd prcek. K tomu takové ty normální činnosti, jako vaření, praní, pomývání nádobí, uklízení. Takhle jsem fungovala pět dní, šestý den přijel manžel a vzal psa i syna k jeho rodičům, abych vydechla.

Tělo mi vyplo!

Ozvala se dobře známá paní Réna (migRéna – nemám ráda tohle slovo, pač to mám spojené s nehezkými vtipy o ženách:).

A já byla nucena se zastavit!

Odpoledne jsem se svalila na sedačku. I přesto, co vše jsem na ten den měla zas naplánováno! V duchu jsem prosila, ať mi je lépe a věřila, že bude, že prostě ty týdny dospím. Že spánek doženu! Po dvou hodinách jsem utřela slinu z brady a sedla si. Neviditelné kladivo mi uštědřilo ránu do spánku. Takže jsem to nedohnala. Jakto? Divila jsem se. Vždyť jsem poslechla své tělo a místo běháni v lese jsem šla spát!

Proč mě to tělo trestá? Ten den jsem nějak přežila, hlavně žádné prudké pohyby, žádné ohýbání se, žádné uvažování! A nic náročnějšího než hlemýždí krok! Večer se mi ještě vyprázdnil obsah žaludku, jako se mi to při bolestech hlavy vždy děje. Takže dneska žádné ponocování. Usnula jsem dřív než syn.

Během dne jsem pila řimbabu, která mi pomáhá, ale není to žádná rychloúleva, jako někteří znají po růžových tabletkách! Pěkně si to ještě prožít a uvědomit si, kde nastala chyba.

Nebyla to otázka pár dní, uvědomovala jsem si, že jsem v režimu “tryskomyš” jela několik týdnů. Takže nemohu očekávat zázračnou úlevu v cukuletu!

Druhý den to bylo lepší, ale na synovu otázku, “hopa”? Jsem ještě musela odpovídat ne.

Další týden jsem se cítila jako znovuzrozená! Užívala jsem si každou minutu života. Všímala jsem si jak šumí stromy. Jaký kravál je v parku v poledne, pač tam štěbetali ptáci. Každý jiným hlasem. Úžasný stav!

Moje vnímání bylo citlivější než předtím. Taková superdovednost.

Jenže pak další náročný týden. Pač nás čekala rodinná událost a pak jsme hned po pár dnech odlétali do toho Irska. Takže spoustu „musím“!

Neměla jsem čas si odpočinout. Neměla čas jít brzy spát! Neměla jsem čas jíst! A přesně o týden později v sobotu, další dobře známá rána do hlavy!

Po týdnu je zpět? To se mi ještě nestalo! Takže znova jsem pokorně naslouchala svému tělu. Bylo to jednoduché. Ležet a spát! Manžel chodil ven se synem a psem a já se válela!:D Opět dva dny vyplá.

Opět čas přemýšlet nad svými činy. Nad svými prioritami. Nad svým zrychlením! Nad odpočinkem. Nad sebou.

Takže co budu dělat jinak. U čeho vypínám mozek a tělo odpočívá?

Uvědomila jsem si, že na sebe hodně tlačím co se týče nějakého produktu. Jenže ono se toho v životě děje hodně a teď nemám kapacitu na vytváření dalšího eBooku. Pak jsem z toho frustrovaná. Bez nálady. Ptám se sebe, zda to má smysl. Chci abych podávala lepší výkony a tak jedu na maximum! Ale tohle maximum mi stejně nestačí!

A tak jsem se rozhodla (už po několikáté), že si do mých všedních dnů musím zařadit další techniky, které mi dodávají energii.

Uvědomuji si, že mi tělo dávalo signály, že potřebuje pauzu. Ale já to nevnímala. Velké množství kávy, nicmoc jídlo, málo spánku. Jsem si vědoma toho, že si za to můžu sama.

Ale taky si uvědomuji, že je to pro mě nějakým způsobem dobré. Pač po takových stavech, kdy i otvírání očí bolí, je vše tak nějak hezčí! Uvědomuji si, jaké štěstí je jen být!

A to si myslím, že nám chce ukázat každá nepříjemná věc. Každá nemoc. Známe žití i s těmi nehezkými věcmi a tak si vážíme těch dobrých. Těch obyčejných chvil, kdy jen tak můžem kráčet lesem, ale i městem. Nevytáčí vás neustálé “coto jeeee?!” Zasmějete se tomu a jste šťastni, že u toho můžete být. Nevytáčí vás lehání vašeho psa na chodníku, když se vracíte z procházky, i když byste už měli dávno ohřívat polívku vašemu prckovi.

Zároveň si uvědomujete, jak křehká je hranice mezi honěním se a nechtěným zastavením.

Někde jsem slyšela, že do 33 let si utváříme zvyky a od 33 let ty zvyky utváří nás a nějak mi to dává smysl. Takže je nejvyšší čas začít! Vnímám taky, že od svých nových zvyků rychle upouštím a nemám v nich tu pravidelnost. Od jedné inspirující osoby jsem slyšela, že měsíc vytrvání nám zaručí, že se nám z činnosti stane zvyk. Takže teorie by byla a zkouším to v praxi!

Snažím se každé ráno cvičit pozdrav slunci. Když syn usne, udělám si zelený ječmen a snažím se u toho pití nic nedělat, jen prostě pít a vnímat to, že mi do těla proudí totální živiny. Když jsme venku a syn začne zkoumat uschlou žížalu, nebo je fascinován srstí našeho psa a zkoumá kolik chlupů mu naráz vytáhne, tak v ten moment otevírám knížku a čtu si! I kdyby to mělo být jen pět minut. Cítím, že fakt vypínám a hlavou mi prochází pouze text a myšlenky z knihy.

Né co budu vařit, kde koupím mouku na chleba, že nesmím zapomenout zabalit na dovolenou pánev. Takže já už chodím ven jedině s knihou v tašce.

Možná by se mohlo zdát, že je to na nic, takové stavy. A ano, není to příjemné a nejvíc si vždy přeji, aby to už skončilo.

Zároveň si připomínám stavy, které jsem měla kdysi. Stavy, které jsem zažívala v mém bouřlivém mládí. Mé kocoviny.

Protože takhle já se cítím. První jídlo, které ve mne zůstane pozřu někdy v deset večer. A do té doby je každý pohyb utrpením. Do spánku mi buší kladivo při prudším pohybu a prosím slunce, ať tolik nesvítí! Zmůžu se jen na postel a vlastně ani to ležení mi není příjemné.

Já kdysi pila. Fest! Začala jsem hodně brzy a na střední a výšce byl pátek až neděle v duchu opojném. Ale to jsem ještě neměla kocoviny. Bylo mi vždy skvěle. Přepila jsem muže, dokonce i mého stávajícího.

Dnes na to vzpomínáme, že když jsme spolu byli na rande, tak mu hlava nebrala jak je možné, že holka, o polovinu lehčí a o hlavu a půl menší, má takovou výdrž. Jak je možné, že mu se motal jazyk u hovoru už po čtvrtém pivu a té malé Denise je pořád skvěle rozumět a nejeví nejmenší známky opilosti?!

Na tenhle stav jsem si zvykla. Jela jsem takhle několik let.

Ideální stav pro introvertní holku.

Pro holku, která neměla odvahu podívat se na kluka a nedejbože promluvit  na něj. Ideální stav pro někoho, do neměl odvahu tančit na bystřických dnech, (jedna z venkovních akcí, které byly u nás v létě na víkendovém pořádku). Pro někoho, kdo neměl koule na to, říct svůj názor. Pro někoho, kdo chtěl být vidět, ale nebyl, pro svou povahu. Pro někoho, kdo se hledal. Kdo netušil kdo je a bez toho chlastu byl tak nějak polovičatý.

Tak tohle jsem byla kdysi já. Byla to i velká legrace! Opíjet se a druhý den poslouchat jaké to tam bylo, pač já si většinu nepamatovala. Jo, tohle byla věc, která mě na tom kolotoči štvala. Jinak už jsem se vždy těšila na víkend, až budu moct být zase ta Denisa, která nezkazí žádnou srandu, pač „poradí vypít“.

Která  láme mužské srdce a je nad věcí, když někdo odmítne ji. Denisa, která žila hlavně víkendy a nevadilo ji utrácet mailant za alkohol.

Tohle ale netrvalo věčně a já se propila do zmiňovaných totálních kocovin.

Už jsem nemohla pít celý víkend, ale jen jeden den, pač další dva dny jsem se dávala“dokupy“. Ještě dva roky mi trvalo, než jsem se toho opíjení vzdala.

Než mi došlo, že nemusím pít, aby mě měl někdo rád. Že se mohu bavit, i když nebudu mít trojku v oku. Než mi došlo, že si ničím zdraví. Než jsem si uvědomila, že mé super stavy se postupně prolívaly do smutku, slz, zloby, agrese, sebelítosti. Takže druhý den jsem krom kocovin zažívala i stavy studu.

Mé přesvědčení nepít, muselo být ale větší než strach z toho, že budu za divnou, pač u nás je divný ten, kdo nepije.

V tomto kraji (vnímám) je pití na denním pořádku.

Po šichtě (i když jste po noční). Před spaním. Po obědě. Klidně i dopoledne, i když máte děti, však na zahrádce jsou prolízačky, takže děcka jsou beztak taky šťastné. Když odbije konec páteční ranní. Když se narodí dítě. (Divný chlap, který je se svou ženou a jejich zázrakem, který spolu počali. Měl by přece kalit s kámoši! ) Pije se, když si prostě chcete zpříjemnit obyčejný den. Upustit konečně páru. Někteří bohužel nemají zábrany, i když řídí káru.

Bylo to perfektně načasované, pač s manželem jsme se sestěhovali do Ostravy. Kámošů jsme tu moc neměli a tak víkendy začaly být postupně v střízlivém duchu. A musím říct, že mi to vyhovovalo. Neměla jsem pocit, že o něco přicházím, když nejsme na sobotní vendryňském Karnevale. Pravda. Okruh přátel se mi sic zúžil.

Má čistá hlava se začala zajímat o to, co do svého těla dávám. Můj střízlivý mozek se mohl zajímat o svět. Moje duše už nebyla v útlumu a slyšela jsem, co vlastně chce.

Po večerech, místo opíjení se, jsem natírala a zdobila patinou naši komodu, štokerli (malá židlička), rám postele jsem ozvláštnila pomocí rýžových papírů a začala jsem v sobě nacházet to, co mě naplňuje.

Už jsem tak neměla potřebu svou tělesnou schránku plnit rumem.

Pravda, i v době, kdy jsem pila jsem skládala básně. Tohle jsem tak milovala, že ani alkohol tu touhu psát, ve mě neutišil. Taky jsem občas něco nakreslila, ale jinak nic moc.

Dnes beru tu ukrutnou bolest jako něco, co mi připomíná jaká jsem kdysi byla. O co jsem se připravovala, když jsem si krev etanolem ředila. Nevím, jak to bude v budoucnu, ale dnes mi je náramně a doufám, že tyto zkušenosti nikdy nezapomenu.

Tohle vše beru jako součást mého života a ukazatele, na co se podívat pravdivým okem. Ta bolest mě zastaví, když neslyším, nevidím a nemám čas vnímat signály, které mi dává tělo! Uvědomuji si, že na svou schránku často kašlu. Uvědomuji si, že kašlu i na duši.

Takže jaké maličkosti zařadím do svého dne a budu je dělat aspoň měsíc?

Ráno si zacvičím pozdrav slunci. Knihu všude s sebou a číst při každé volné chvíli. Když uložím syna k polednímu spánku, sednu si a budu třeba jen tak 5 minut čučet a nebudu hned něco dělat a přemýšlet, co všechno musím. Půjdu občas večer spát zároveň s prckem. Příroda asi nevymyslela spánek proto, že by to byla ztráta času. 🙂  

 

Tak dobrou noc!

S láskou, Denisa!

 

 

 

Mou vášní je dobíjet si baterky života ve světě tvoření a díky svým zkušenostem pomáhám lidem rozjasnit i jejich den.. Můj příběh si přečtěte zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.