Miluji přírodu a asi jsem propadla další závislosti.. ekologii.. 😀

Jsem si vědoma toho, že možná vypadám v očích mých přátel a rodiny, jako magor, protože si manželem děláme prací gel z jelena (mýdlo:), osvěžovač vzduchu, mýdla. Místo čistících prostředků používám sodu a ocet a další a další podobné „srandičky“.

Hygienu v mých ústech provádím výkonným bambusový kartáčkem a momentálně koketuji s myšlenkou na výrobu své zubní pasty. Ale tohle mě, jak se říká, „abnormálně“ baví!

Pamatuji si, že už od dětství jsem tak nějak tíhla k tomu, abychom doma aspoň třídili odpad. Popravdě, to moc nešlo prosadit. Když jsem chtěla, ve třeťáku na střední průmyslovce, jít na obor životní prostředí, nešla jsem. Pod jemným nátlakem jsem se nakonec dala na analytickou chemii. TO DÁ ROZUM! Aby ze mne něco pořádného bylo!

Možná to ve mně ještě více umocnilo touho se o ekologii dozvědět víc. Takže když jsem se o několik let později sestěhovala s mým přítelem, dnes již manželem, začala jsem si popelnice platit sama a tak i o svých odpadech rozhodovat sama.

Začalo mě bavit vymýšlet alternativy pro to, abychom tolik nezatěžovali přírodu. Dnes cítím jako přirozenou věc, chovat se přirozeně k přírodě.

Akorát občas se ve mně bijí některé věci!

Ráda tvořím a jsem si vědoma toho, že používám lepidla, že používám laky na dřevo, že kupuju papíry na přání, že kupuju drobnosti, kterými přání zdobím. Fixy, barvy, apod…
Tohle se ve mně občas bije a jednu dobu, jsem právě z důvodu ekologie, tyhle věci pověsila na hřebík.

Jenže po nějaké době, jsem si uvědomila, že mi to tvoření chybí!

Tohle nejsem já, abych kupovala přání z obchodu. Potřebuji se někde kreativně vybouřit, potřebuji někde dobít baterky a potřebuji upustit páru, která syčí ven, ve chvílích, kdy to není úplně v pohodě.

Třeba jako v každodenní situaci, když se chystáme ven! Náš pes začne, jako střela, běhat po bytě, jen když slyší zaklapnutí mého opasku. Honem vzít něco z podlahy, nejčastěji kusy oděvu, které máme nachystané už na venek.

Asi pětkrát mě praští jeho ocas do obličeje, než dooblékám syna. Zatnout zuby, jen ať nevybuchnu! Honem, rychle, ať už jsme venku! Otevřít balkón, začíná mi být horko! Můj syn se směje, kope nohama, prohýbá v zádech. Rendy skáče po dveřích, smích se rozléhá po celé chodbě. PRÁSK! Další rána tím bičem čtyřnohého společníka.

Pro mě okamžik, kdy páru upouštím a jsem si vědoma toho, že to neprospívá nikomu z nás. Ten křik ale nejde zastavit a pak ty výčitky svědomí už vůbec ne.

Chci se smát s ním, protože zpětně si vždy uvědomím, že to byla legrace.  Ten jeho smích byl nakažlivý, ale něco ve mně mi říkalo, TEĎ SE NESMĚJ! TEĎ JSI NAŠTVANÁ! Jak by to vypadalo, kdyby ses začala ze zloby smát? Co by si prcek pomyslel? Hm, když tak teď o tom píšu, zní to jako zajímavá výzva, možná to někdy zkusím:D

A tak následuje příkaz NA MÍSTO! Sebelinčování, rychlé dooblíknout, motorka pod paži, seběhnout ty schody,.. Uf, nadechnu se „čerstvého“ vzduchu. Co se to stalo, proč se to stalo..

Takový scénář se odehrává poměrně často. Uvědomuji si, že důvodů mých výbuchů je více a já je postupně rozkrývám a začínám s nimi pracovat. Jednou z příčin, proč se ve mě hromadí negativní pocity a pak se vyplavují ven je, že nemám dost času na své koníčky (nebo čas věnuji důležitějším věcem, jako věšení prádla, vydrhnout koupelku, …)

Nedovolím si potopit se do hlubin kreativního světa, nedovolím si obohatit mé srdce radostí a euforií, kterou při tvoření cítím!

Občas mě přepadnou pocity, kdy si nejsem úplně jistá tím, zda to, co dělám je to nejlepší pro přírodu.

Ale také si představím letušku, jak ukazuje cestujícím „nejprve masku sobě a pak dítěti“. Ospravedlňuji své chování tím, že si říkám, že musím občas uspokojit svou potřebu na úkor přírody, aby mě bavil život, abych měla chuť třídit i ten hliník ze svíček a jogurtů.

Nevím, zda je to dobře, ale takhle to zatím mám.

Miluji tento svět a ráda se podílím na snižování mé ekostopy a miluji také svět tvoření, ve kterém si dobíjím své baterie.