Jak pomáhá tvoření, když vše není zalité sluncem, i přesto, že v sobě nosíte maličké stvoření

Znáte ten pocit, kdy to, co děláte, ztratilo smysl? Tak takovým stavem zrovna procházím.

Rozhodla jsem se lidem předat své zkušenosti z oblasti tvoření a najednou si nejsem jista tím, pro co jsem se rozhodla. V mém okolí jsou lidé, kteří dělají něco, co má vyšší smysl. Pomáhají ženám otěhotnět, provází je na cestě za znovuobjevením ženské krásy, píšou o depresích a jak z nich ven. Jóga, alternativní medicína, cestování s karavanem, apod.

A já jen tvořím.

Už tak nějak od dětství jsem tíhla k tomu, že chci lidem pomáhat. A teď jsem si vybrala toto? Nějak jsem se do toho zacyklila, protože vím, že než jsem se rozhodla, dlouze jsem nad tímhle tématem přemýšlela, jen teď to nemohu uchopit a vidím jen ulepené prsty od lepidla, hafo obrázků, když mi bylo ouvej a spousty veršů, když jsem byla na dně.

Včera večer jsem četla článek o porodu císařským řezem, jak této ženě pomohla jóga a zavzpomínala jsem na své těhotenství, na svůj porod a vše, co se v tu dobu odehrávalo.

První tři měsíce mi bylo zle a i přesto, že jsem se těšila na to, až svému miminku dopřeju tu nejzdravější stravu, byla jsem ráda, že u mytí zubů ve mne zůstal obsah snídaně. Že jsem na cestě do práce vydržela celou půhodinu ve vlaku, aniž bych musela dřív vystupovat z důvodu nevolnosti. A děkovala jsem potravinářskému průmyslu za to, že existuje něco jako mirinda a čínská polívka.

Ano. Já, která tohle jedla někdy na výletě na střední, jsem byla vděčná za tyhle srajdy a omlouvala se prckovi, který se ve mne utvářel, za to, čeho se mu dostává. Ale potřebovala jsem přežít:D

No, ale ve 4 měsíci těhotenství bylo vše jinak. Začalo nádherné období, ikdyž tomu období předcházel jeden významný okamžik. Já se hrozně těšila, jenže tam někde v zadu v hlavě mě něco tížilo. Byl to strach. Strach z porodu.

Jakmile jsem to vyslovila před mým mužem, spustila se lavina emocí a slz. Jak to mohu zvládnout? Já, posera ze všeho? Já, se svým silným pudem sebezáchovy, určitě to nějak zastavím a ono to nepude. Neporodím ho, zůstane tam zaseknutý. Já se svým strachem z doktorů a nemocnic. Tak to nemůžu dát.

Od té doby jsem se začala zajímat o to, jak se vlastně rodí.

Aniž bych slyšela jiný porodní příběh, než ten, že když se poslouchá rad porodníka, tak se to povede a lékař vás porodí. Cítila jsem, že to chci nějak jinak. Přirozeně. Začala jsem si o krásných porodech číst knihy, pouštěla si rozhovory s maminkami, které porodily přirozeně a nádherně. Nedovolila jsem nikomu aby mi říkal špatné zážitky z porodů a já si dookola pouštěla láskyplné sdílení žen, které vzpomínají na svůj porod s úžasem v očích.

Našla jsem si svou super dulu Janču a porodnici s ohleduplným přístupem k maminkám, které chtějí rodit přirozeně.

Takže já se postupně dostala do stavu, kdy jsem se z totálního strachu těšila. Byla jsem hlavně zvědavá na to, zda to to mé tělo fakt zvládne, ikdyž nikdy předtím nerodilo. Byla jsem zvědavá na to, zda opravdu lidé v pláštích dokáží upustit ze svých nastudovaných dovedností a ustoupí před zázrakem přírody a nechají mne porodit? Tak na to jsem byla fakt zvědavá!

Byla jsem zvědavá, zda to to dítě fakt umí, prolézt porodními cestami. Jen mu nechat prostor. Nojo, prostor. Takže jsem se učila věřit tomu procesu, učila jsem se věřit svému tělu, svému dítěti. Učila jsem dávat mu prostor a věřit, že ono ví.

Cvičila jsem jógu, v době mateřské jsem si užívala volna a procházek s našim psem. Všechny kontroly byly v pořádku. Syn se otočil hlavou dolů. To úžasné stvořeníčko! Ani mě nechce vyzkoušet porodem koncem pánevním. Ale na to jsem byla taky připravena, nebo jsem si to aspoň myslela..:D

Vše bylo zahalené sluncem, nádherné období. 

No ale jak už to bývá, život si mne vyzkoušel. Vyzkoušel mou víru v přirozený porod.

Pár týdnů před termínem porodu mě pořád proměřovali a porovnávali mé míry pánve  s velikostí mimča.

(Pardon, vím, že lidi mají rádi čísla, ale já si to nikde nezapsala a datumy, míry, prostě čísla si nepamatuji, ale podle mě byla tak akorát, doktorům se zdála úzká:)

Tak toho s vaší pánví neporodíte! Už teď je moc veliký! 

Zajděte si na předoperační vyšetření a přijďte příští pondělí. Domluvíme se na císaři a už přijďte s taškou!

Cože? Nechápala jsem, která bije. Já se tady skoro celé těhotenství připravuji psychicky na svůj super porod. Těším se na něj a teď se toho mám vzdát? Ale doktor je doktor. Autorita! A ty já, jakožto hodná holka, poslouchám.

Volala jsem Janči. Trochu mě uklidnila. „Zajdi si na to vyšetření, měj ty papíry.“

Hrozné období. Pořád jsem jen brečela a neuměla si představit, jak mi můžou rozřezat dělohu.

Byla jsem úplně na dně. Snila jsem o tom, že podám ostatním ženám svědectví, že i v porodnici to jde krásně bez zásahů a i s úzkou pánví a tuhle možnost mi chtějí odepřít. 

Vzala jsem pastelku, papír.

Kreslila jsem a začal si uklízet ve své hlavě. Poslouchala jsem hudbu na youtubku a tam byl obrázek jelena. Tak jsem ho nakreslila. Jak řve a ty černé, husté a smutné tóny se poskládaly do nějakých opeřenců a z nich vznikli ptáci, kteří si pak plachtili svou lehkostí po nebi. A tak jsem se potom cítila. Lehčí. Lehčí od těch frustrujících myšlenek a najednou jsem to vše viděla v jiném světle.

Dokázala jsem věřit, že vše, co se stane má smysl a bude to to nejlepší pro mne i mé díťátko. Začínala jsme opět cítit sílu a radost, říkala jsem, fajn, jestli chceš zkusit císaře, jestli tě to láká, tak budu s tebou. ( jak jinak, že:D)

Věřím, že to bude dobré.

Kreslila jsem dál a psala si právě různé aforismy, abych si navodila ještě větší klid.

Přišla jsem další týden a byla tam jiná doktorka. Primář, s kterým jsem se měla domlouvat, neměl čas. Náhoda? Netuším!

Ta milá paní doktorka se na mne koukla a řekla jasně: “ Já bych to zkusila. Nepřipadáte mi na úzkou pánev.“ UF! Díky!

Nechápala jsem. Nemohla jsem zakrýt svůj úsměv!

Já žádám jen o to, zkusit to. Jasně, že kdyby to nešlo, tak půjdu na ten stůl. Jen to zkusit, protože já tomu věřím, že to prostě zvládnu! Děkuji!:)

Další týden kontrola u pana primáře. Ten je skeptičtější. Dnes máte termín porodu a nevypadá to, že by se to rozběhlo. Miminko je velké, vy máte úzkou pánev a plodová voda bude stárnout, a…. Já mu říkám s naprostým klidem a respektem k jeho strachu, že věřím, že se to rozběhne co nevidět. On se svým technickým myšlením říká, že chce fakta. Ne mé domněnky. Pokud se to do pondělí nerozběhne, tak přijdete na vyvolání.

Navrhuji středu a nakonec se dohodnem na úterý. Takže do té doby musíme být dva.

Tohle mělo dlouhý příběh, kamarádka mi koupila dvě piva, udělala horkou vanu (my máme jen sprcháč), musela jsem dělat dřepy a zkoušela jsem všemožné způsoby, jak vyvolat porod.

Nešlo to!

Ts! Ale měla jsem eso v rukávu.

Namíchala jsem si ricinový koktejl. Já vím, co si možná představíte, toho kostlivce na lahvičce, ale je odzkoušeno, potvrzeno. Pokud je vše připraveno, porod to rozjede. Pokud mimčo ještě nechce ven, akorát vás to pročistí a čekáte dál. Já si to v pátek večer umíchala, pročistilo mě to teda řádně a ráno kontrakce jako vyšité. Večer byl na světě. Bez zásahu lékařů, bez nutnosti podávání léků. S velkým  a heboučkým miminkem v náručí. Paní doktorka přišla akorát na šití, ale nebylo co:)

Došlo mi to!

Takže abych se vrátila zpět k mému včerejšímu dni. Došlo mi, kdy mi tvoření, obyčejné kreslení pomáhá a zrovna nechci nikomu nic vyrábět. Když je mi mizerně. Když nechci vstát z postele, když je pro mne nadlidský úkon venčit toho čtyřnožce. Když potřebuji uklidnit ten tok hlučných myšlenek.

Ráno moudřejší večera. Vyspat se z toho. Vypsat se z toho.

A tak dnes i píšu.:)

Je mi líp. Vidím ten smysl. Do monitoru, papíru vkládám tu negativní energii a ta se mění v něco krásného. Ano, ono mi hodně pomáhá i vybrečet se, ale občas je té frustrace tolik, že to chce více technik.

Brečet.

Tancovat.

Křičet.

Kreslit, třeba jak to z vás odchází.

Psát, třeba jak je vám na nic.

Psát afirmace, jak byste chtěli ať vám je a to si naciťte a vnímejte, jakože to tak máte.

Takže já jsem právě klidná a věřím svému poslání. Věřím, že obyčejným tvořením mohu dát lidem víc, než jen počmáraný papír.

Pokračuji v tom, co dělám. Jsem to já. Věřte, že pokud se děje něco, co nemůžete změnit, tak to má smysl, jakkoliv na nic to je. A pokud s tím můžete něco udělat, tak to měňte. Věřte si, poslouchejte své srdce a sdílejte to. Psaním, kreslením, zpěvem, tancem, je to uzdravující.

Nevyřeší to problém, ale dostane to úplně jiný rozměr.

Mějte se krásně, jo a taky skládejte básně. Tohle mi taky ohromně pomáhá!:)

Denisa!

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *